Dvě skupinky štěňat - maličká a střední - dováděly v sobotu u vysílače. Ještě nemám fotky středních štěňat od Jitky Flachsové, tak do této lekce nahlédněte za pár dní., nějaké určitě přibudou. Kromě přivolání a nácviku samoty jsme řešili další problém. Jak je možné, že štěně poslechne zákazový povel, my je za to hezky pochválíme a ono hned začne lumpačit znovu. Jak to řešit? Hlavně musíme pochopit, co pro štěně znamená zákazový povel a co pochvala. Je to jednoduché - Zákazový povel znamená "To nesmíš" a Pochvala " To můžeš, jsme kamarádi". Když si takhle rozklíčujeme informaci, kterou štěněti dáváme, je jasné, že si naši pochvalu za uposlechnutí zákazu vykládá zcela jinak, než ji myslíme. Tedy nejdřív " Nesmíš mi kousat botu, protože jsem tvůj šéf a botu si hlídám" a když ho pochválíme, že ji vyplivlo, porozumí " Bota je sice moje, ale jsem kamarád, tak si ji můžeš taky kousat" . Následná informace" Jsem šéf a bota je moje" ho zmate a říká si "Ten páníček by si v tom měl udělat jasno, neví, co chce". Když tedy něco zakážeme a štěně poslechne, nechválíme je, důsledně ohlídáme, aby se k zakázané činnosti nemohlo vrátit. Až odběhne, začne se věnovat něčemu jinému, pak zakázanou věc odklidíme a můžeme být zase kamarádi. Přivoláme, pocvičíme a nakonec si pohrajeme s hračkou. Štěně ji klidně může vyhrát. Má jasno a je mu s námi dobře.

Mezi štěňaty je velmi oblíbená zábava zahryznout se pořádně do nohavice paničky či páníčka a pevně držet. Ta rozkoš - nechat se zakousnutý vláčet po cestě, zuřivě si u toho vrčet a rdousit "kořist". Takhle nějak se přece loví velká zvěř, jeden visí na hrdle a nepustí, zatímco smečka strhává úlovek k zemi. Nácvik k nezaplacení - zvláště pro majitele, který má na sobě sváteční oblek. Je to chování přirozené a samoposilující - když to štěněti občas tolerujeme, stane se z toho oblíbená zábava. Odbourávání je obtížné - dokud stojíme a zakazujeme, štěně vyčkává. Jen se pohneme, "kořist" prchá a je vzápětí ulovena. Odvést pozornost na hračku je možné, ale musíme to udělat dříve, než se zakousne do nohavice, neboť, jak už víme, pes se učí v řetězcích a zapamatuje si asi tohle: " Když se chci prát s paničkou, musím jí kousnout do nohavice - ona sice hubuje, ale pak se se mnou bude tahat o hračku a to je bájo." Takže ofujovat a zakázat dřív, než popadne nohavici, stále mít po ruce hračku a nabídnout ji k tahání nejlépe před tím, než štěně vůbec nějaká nohavice napadne. Pokud už je zakousnuté, zakážeme, případně dle temperamentu psa vykročíme proti němu o pokud odběhne, chvilku - pár vteřin - postojíme. Vezmeme hračku, nalákáme štěně k zakousnutí a držíme druhý konec! - prostě se přetahujeme, štěn mírně taháme a vláčíme za sebou, aby si užilo svůj "lov". Neškubeme! Nakonec štěně necháme vyhrát a ono vítězně odběhne požvýkat si hračku, nebo ji vyměníme za pamlsek a jdeme se třeba projít. Postupně přijme námi navržený způsob hry, pokud mu jej budeme nabízet dostatečně často a nohavice nechá na pokoji.

Štěňata někdy reagují agresivně na ostatní psy. Útočí, vrčí, štěkají či chňapou po ostatních štěňatech. Jak na to má reagovat majitel? Různě. Velmi záleží na celkové situaci. Některá štěňata se při prvních setkáních bojí, protože mají nedostatek zkušeností. Že na velikosti nezáleží, vidíme na největším Bohouškovi, který se po celou dobu schovával u paničky. Pokud na štěně ostatní začnou dotírat, bude se schovávat, nebo je začne odhánět. Takové obranné chování ostatní většinou respektují a nechají protivu na pokoji. Tak štěně zjistí, že je schopno mít situaci pod kontrolou a může se bez obav zapojit do hry, protože je schopno případné hrubé hraní zastavit. Jeho ostré zaštěknutí se postupně objevuje čím dál méně a nakonec už si hraje zcela v pohodě. Je zřejmé, že tady by bylo napomínání majitele kontraproduktivní. Stejně tak jako u situací, kdy jeden pes trochu, ale vytrvale jiného otravuje, je na něj hrubý nebo ho šikanuje. Tam se pak zdánlivý agresor jen brání a majitelé musí zasáhnout v jeho prospěch, tedy trapiče oddělit nebo mu zlobení jinak zatrhnout. Opět není třeba zlostníka nijak řešit, po nápravě situace bude v pohodě. Zcela jinak reagujeme pokud se pes nebojí, tedy neukrývá se u majitele, naopak dělá daleké výpady od svého majitele a zuřivě napadá ostatní. Takový útočník sám konflikty vyvolává, žene se ke štěňatům a napadá je, i když si ho nevšímala. Staví se nad ně do dominantní pozice, nutí je dlouho nehybně ležet a pokud má silnějšího soupeře, odmítá ustoupit. Souboje často přerůstají v krátkou rvačku, protože si to většina štěňat nechce nechat líbit. Takového narušitele je třeba od mala důsledně vychovávat k sebeovládání a poslušnosti, pokud bude napadat, dostane zákaz, případně bude chvíli na vodítku, aby se uklidnil. Uchopení za kůži nebo přitisknutí k zemi je zde zcela na místě. Důsledností i z takového psa můžeme vychovat dobrého společníka, ale je třeba se být stále na pozoru, sklon k dominantnímu chování bude celoživotní.

Někteří pejsci vyjdou s každým, jiní přitahují útočníky jako magnet. Pokud jsme na bezpečném místě a naše štěně už se umí trochu chovat, nejlépe si s volně pobíhajícími psy poradí, pokud bude také volně. Když to nejsou proti němu obři nebo nepotkáme nevycválané puberťáky, většinou se štěně rozvalí na záda a tím zamezí případnému útoku. Když je cizí pes na vodítku, nenecháme štěně pelášit až k němu a radostně se vítat, dokud se nedomluvíme s majitelem. Každý pes nemá zájem pohrát si se štěnětem. Někdy nemůžeme nechat seznámení volný průběh, třeba u frekventované silnice, nebo pokud se na nás ze vrat vyřítí rozčilený čtyřnohý obyvatel dvorka. Musíme pamatovat na to, že jsme za štěně plně zodpovědni. Nestrkáme nikdy ruce před útočícího psa - nemusíme se hned nechat pokousat. Postavíme se mezi našeho psa a útočníka a autoritativně zavelíme nějaký povel, který zná - jdi domů, na místo mazej a pod. Nějaký předmět - taška, deštník - také útočníka zastraší. Musíme působit autoritativně, aby to zabralo. Častý dotaz je, zda štěně zvedat či ne. Pokud je velmi maličké, můžeme zvednout, ale musíme zároveń cizího psa rázně odvelet, jinak po nás začne skákat. Nikdy se neotáčejte zády a nesnažte se schoulit do klubíčka, protože cizí pes by na vás skákal a poranil vás. Naopak, ať už máte štěně v náručí nebo za sebou, nakloníme se dopředu a vykročíme k útočníkovi. Nečeká to a většinou odběhne. Když už dojde k napadení, uchopíme útočníka za kůži na krku, přidržíme na zemi - pozor na pokousání, musíte za kůži nebo pod bradou, obojek se protáčí - nebo odhodíme a ke svému psu ho již nepustíme. Špatná zkušenost v raném věku může psíka poznamenat na celý život, tak se jí snažíme předcházet. Na louce či v parku se obvykle setkávají dobře socializovaní jedinci a k napadání dochází výjimečně, obvykle až u puberťáků.

Každý správný majitel chce pro svého psího parťáka jen to nejlepší, obzvláště když si pořídí štěně. Malý roztomilý uzlíček co touží po pohlazení a pozornosti. Ale je vše co děláme pro štěně příjemné?
Na této lekci jsme si ukázali a vysvětlili co je a není štěněti příjemné a jak nám to dává najevo. Na jedné fotce je vidět, jak štěně australského ovčáka běží zvědavě ke své paničce která ho volá, ale jakmile ona dává ruce před sebe, štěně zastavuje a odmítá přijít do bezprostřední blízkosti. Proč? Je hned vysvětleno v bodu č. 1

1. Pokud k nám štěně vesele přibíhá, spoustu majitelů láká, jej ihned začít laskat po hlavě a uších. Každý by si měl vyzkoušet, jak je to vlastně nepříjemné. TZV. ŠUDLÁNÍ UŠÍ A HLAVY mnoho lidí považuje jako projev lásky a náklonnosti štěněti, ale už si neuvědomuje, že pouze ve štěněti vyvolá nechuť k nám přibíhat. Je důležité se tohoto pohybu vyvarovat, jinak se nám bude se psem i do budoucna špatně cvičit.
- místo ,,šudlání" pouze zajásám, dám projev náklonnosti hlasem, odměním štěně pamlskem nebo hračkou, a pokud o to stojí, mohu ho podrbat na hřbetě či boku, nebo na hrudníku. Opravdu je více než vhodné se vyhnout oblasti hlavy.
POZOR! Něco jiného je, když jsme doma v klidu, necvičíme a štěně se u nás mazlí, tam je hlazení hlavy dovolené a mnohdy i samotným psem vyžadované- šťouchání do nás čumákem apod.

2. Zvedání za účelem přenosu či pochování- za přední nohy, jako dítě. Opět velký POZOR!!! Ne jenže je tento úchop štěněti nepříjemný a mnohdy dává najevo že se mu to nelíbí ceněním zubů, zavrčením nebo i útokem na naší ruku. V žádném případě za toto nemůžeme štěně trestat, ale naučit se, že psa vždy zvedáme za zadníma nohama, v podstatě si nám sedne na ruku, a na hrudníku mezi předními packami. Je dobré si takové zvedání čas od času jen tak trénovat, upevňuje se tím vazba a důvěra v páníčka, ochota se sebou nechat manipulovat. U veterináře k nezaplacení. Spoustě majitelů se může zdát tento úkon jako samozřejmost, ale zvířat co nesnesou manipulaci je opravdu hodně a ošetřit takového pacienta je pro nás náročné a pro psa velmi stresující.
Samozřejmě bychom našli více nešvarů, ale prostor pro jejich popsání není tak veliký. Tato problematika je velmi často při hodinách opakována.
Pokud si někdo není jistý chováním svého psa, či vlastním chováním vůči psovi, měl by se zeptat opět někoho kdo má zkušenost s výcvikem a chováním psů. Neboť stejně tak jako každý člověk je originál, tak i náš pes je originál osobnost. Samozřejmě gen daného plemene si je více či méně podobný, ale i tak se každý jedinec potýká s různými problémy a od nás s mnohdy velmi rozdílnou výchovou.

Vodítko- neodmyslitelná pomůcka každého majitele psa. Ovšem ne každý ví, jak s ním správně zacházet tak, aby pes byl poslušný, znal hranice vodítka a zbytečně se s námi nepřetahoval.
Ve školce se učí na vodítku chodit i ta nejmenší štěňata. Jakmile znají obojek, mohou směle kráčet první kroky na vodítku. Jak na to?
1. majitel by si měl být plně vědom toho, že vodítko je v podstatě jeho prodloužená ruka a veškeré třesy či škubnutí, pes zaznamenává velmi intenzivně na svém krku, zádech.
2. měl by dbát na to, aby již od nejútlejšího věku štěněte byl co nejjemnější, a dle daného plemene odvíjel poté možný tah a intenzitu vodítka. Je nesmysl se přetahovat s malým štěnětem, které vlastně nechápe úplně přesně co se od něj očekává a zbytečně se tím narušuje jeho schopnost citlivého vnímání vodítka samotného. Právě díky této základní chybě bývá velká spousta psů brzy dosti tahavých a majitel musí víc a víc uplatňovat svoji sílu. Je hezké mít vyposilované ruce, ale raději bych zvolila jiný typ cvičení pro tento účel.
3. vždy po dobrém- při učení psa na vodítku se musíme stejně jako u každého jiného nácviku odprostit od špatné nálady a hlavně zbrklého a zbytečně náročného jednání.
4. když učíme první krůčky, stačí nám pouhé připnutí vodítka a lákání za pamlskem. Po pár krocích cvičení ukončíme a náležitě odměníme. Postupem času už štěně chápe chůzi na vodítku a začíná čuchací a šmejdící maraton- páníček chce jít vlevo a pes vpravo atd. co s tím??

Tím se dostáváme k problematice tahání:
máme několik možností jak tahání na vodítku odbourat. Ale majitel každého psa si musí být vědom, že nácvik správného chování chce notnou dávku trpělivosti a každodenního opakování. Je třeba mít na paměti rozdílnost plemen a jejich temperamentu a souhru konkrétního majitele a jeho chlupatého parťáka.
1. Pokud pes tahá stále vpřed, směřujeme jeho pozornost k nám, vodíme za pamlskem.
2. Pokud jde spořádaně a prudce škube do stran kvůli čuchání, musíme být velmi pozorní a odpoutat jeho pozornost ještě dříve než škubne směrem které ho zajímá- záležitost pár vteřin.
3. Tahá když vidí psa či lidi? Opět odpoutat pozornost a změnit směr chůze. Pokud nelze nijak se vyhnout, zapovelujeme psa do povelu sedni,následně čekej a s pamlskem před jeho čenichem. Necháme kolemjdoucí projít, POTÉ INTENZIVNĚ ODMĚNÍME.
4. další možnost- psa vypustíme na dlouhé stopovací šňůře, jakmile se šňůra napne, okamžitě zastavíme, počkáme až pes tah povolí a vrátí pozornost nám.
5. zákazový povel NE při zatáhnutí a mírné škubnutí směrem k nám.....
POZOR: Každý pes je jinak citlivý a to samé platí i pro každého majitele. Proto pokud má dotyčný problém u psa s taháním a nemá dostatečné zkušenosti jak toto nežádoucí chování odbourat, měl by se obrátit na někoho zkušeného, kdo přesně určí jakou metodu zvolit, popřípadě jak je kombinovat a názorně ukázat v praxi jak je aplikovat.

Úvodem se omlouvám za pozdní vložení této lekce z důvodu dovolené. Fotky obou větších skupin jsou trochu pomíchané, ale věřím, že každý si najdete toho svého miláčka či rošťáka. Při cvičení se často objevuje problém - majitel nestačí odměnit štěně včas nebo naopak zopakuje povel třikrát, než štěně vůbec zareaguje. Na vině je rozdílný reakční čas - tedy doba, za kterou pes a majitel reagují. Ideální je, když se sejdou typy s podobným temperamentem. K bleskově reagujícím plemenům patří mimo jiné border kolie, pudl, jack russel, belgický či německý ovčák. Takového psa majitel musí vést a odměňovat opravdu velmi rychle a přesně. K pomalým plemenům patří molosové, howavart, někteří labradoři. Klidný a rozvážný páníček u nich pravý okamžik rozhodně nepromešká, ale trojí opakování povelu cvik neurychlí - stejně reaguje na ten první vyslovený. Jen si to musí řádně promyslet. Není to ani liknavost ani neposlušnost - nátlak v tomto případě k úspěchu nevede. Pes se nám zpočátku nepřizpůsobí, a tak musí majitel reakční čas svého psa respektovat. Postupným výcvikem se daří přiblížit a synchronizovat i rozdílné typy temperamentu psa a majitele, které ovšem vyžaduje trpělivost a pochopení.

Pes- je čistá duše, která bezmezně miluje svého pána. A správný ,,pejskař" si je toho plně vědom. Právě od našich psích společníků se učíme, co vlastně je a znamená- čistá důvěra.
Zvídavé malé štěně, dospívající zlobivý puberťák i dospělý pes, při správné výchově je plně oddaným milujícím společníkem. Záleží pouze na nás jakým směrem povedeme svého psa, jakou osobnost z něho vychováme.
Každý z nás je někdy unavený, vyčerpaný, naštvaný. Ale když se pořádně zamyslíme nad některými situacemi, dojde nám, že všechny naše nálady náš pes prožívá s námi. Přijdeme naštvaní z práce a nechce se nám vůbec nic. Ale u dveří nás vítá náš věrný přítel ve skvělé náladě a chce jít ven. Je mu jedno, že nemáme svůj den, že jsme třeba rozcuchaní, máme nějaké to kilo navíc, nebo že nás naštval někdo v obchodě. On stojí o láskyplný kontakt a nějaké dobrodružství se svým pánem. Člověk by si měl dávat pozor na určité své chování vůči psovi, jelikož ten se na nás vždy těší a pokud ho párkrát odbudeme, nebo přehnaně zareagujeme, či hruběji potrestáme, začne se bát svou radost a emoce projevovat.
1. Psa vždy mile přivítáme. Pokud se radostí pomočuje, naše vítání nebude tak mocné, stačí milé pohlazení, jemný ton hlasu.
2. Procházky prokládáme pár minutami cvičení, u štěněte neudržíme pozornost moc dlouho.
3. Pravidelně pouštíme z vodítka na bezpečném místě a zdokonalujeme přivolání.
4. Pozor na velmi častou chybu- lapání rukou- když pes k nám doběhne.
5. Postupně přidáváme nová místa, vždy jsme pozitivně naladěni, většinou se štěně v novém prostředí necítí dobře, bojí se, nerveme ho násilím na vodítku, ale klidným, vřelým, ale důrazným hlasem si trváme na svém.
6. Chodíme mezi ostatní pejskaře, při seznamování s jiným psem NIKDY neškubeme ani netaháme za vodítko! Pokud toto párkrát uděláme, u psa umocníme potřebu nás bránit a do budoucna bude na vodítku problémový, až útočný.
7. Nebuďte zticha, mluvte. Pes je na svého pána napojen, nerozumí každému slovu, ale přesto chápe, co se po něm žádá.
8. Za každé situace buďte sebevědomí.
9. Vysvětlujte, motivujte pamlskem či hračkou.
10. Nežádoucí chování trestejte slovně, používejte a upevňujte zákazový povel.
11. Udržte nervy na uzdě a psa netrestejte přehnaně. Psychologický nátlak a chvilková ignorace, je mnohdy účinnější, než fyzické potrestání.
12. Hrajte si i doma, poté vymezte čas, kdy se odpočívá a třeba odejděte z místnosti. Při trénování samoty nechávejte doma vždy unaveného a spokojeného psa. Lépe snese samotu a zafixuje si, že jakmile pán odchází z domu, je čas si dát šlofíka, protože jakmile se páníček vrátí, opět se bude něco moc zajímavého dít.
13. Pamatujte, že ať uděláte cokoliv, váš pes vám věří, nezklamte ho.

Tuto sobotu se všem psům i páníčkům v lese líbilo a hezky jsme společně krom hraní i procvičili základní povely, chůzi na vodítku a tentokrát bylo ,,žhavé" téma, přivolání psa. Jak správně přivolat? Kdy přivolat? Jak často? A po přivolání- jak chválit???

Pro všechny majitele nebyl problém správně načasovat a zmáknout přivolání. Všichni byli veselí a úžasně své parťáky motivovali. I když štěňata v zápalu hry nezpracují požadavek okamžitě, tak i přes chvilkové vytrvání a udržení nervů na správné hladině pohody, vedlo k radosti psů a páníčků.
U fenečky Boxera, která je vidět na fotkách, se objevil problém. O své paničce moc dobře věděla, bezpečně poznala že se volá její jméno, a i přes to odmítala k majiteli přijít. Po druhém přivolání jsme ihned odhalili základní problém a proto dnes znovu popíšu, co hlavně nedělat aby k nám pes stále ochotně přibíhal. Jakmile se panička vyvarovala pár chyb, fenka už radostně přibíhala.
1. Hlasitě a důrazně, ale vesele zavolám jméno a přidám povel KE MNĚ!
2. Pokud pes nepřibíhá, zaujmu jeho pozornost- hračka, tleskání, popoběhnutí atd.
3. Vesele motivuji, podporuji, musím být zajímavější než vše okolo...
4. Když pes přiběhne, odměním pamlskem a ihned vyslovím povel volno, štěně automaticky odběhne. Postupně interval vyčkání u páníčka prodlužuji.
5. Vyvaruji se tzv.matlání uší a hlavy- valná většina štěňat to nemá ráda, právě toto byl problém u výše zmíněné boxerky. Odmítala paničku díky jejímu láskyplnému objímání. Hodně psů toto omezení svobody vnímá velmi negativně, proto je dobré se těchto chmatů vyvarovat.
6. Přivolání střídám, s odběhnutím- volno, a připnutím na vodítko.
7. Cvičím nejprve sám na klidném místě, postupně přidávám zátěžová prostředí, větší skupinku psů atd...
8. Nejdůležitější bod- nikdy necvičím naštvaný. Jako majitel malého štěněte musím překypovat výbornou náladou, pes bude mnohem ochotněji cvičit.
9. Pokud se přivolání nedaří, nezvyšuji výhružně hlas... nehulákám na štěně přes celou louku apod. Dojdu si na dostatečně blízkou vzdálenost. Pokud i přes tyto základní rady se přivolání nedaří, obrátím se na výcvikáře aby zhodnotil a poradil u konkrétní situace, kde děláme chybu.
10. Pokud pes něco provede- neuposlechne a odběhne za jinými psy či vysokou v lese, nikdy ho po přiběhnutí fyzicky netrestám. Jak postupovat se psem útěkářem je ale kapitola sama pro sebe a malých štěňat se většinou netýká.

Štěně je roztomilé, milé a veselé, ale každou chvíli začne lumpačit. Tahá za nohavice, bolestivě kouše, trhá, co nemá. Psí kluci obtěžují nakrýváním malé fenky a vytahují se jeden na druhého. Mnohokrát jsme si ukazovali a popisovali zákazový povel, takže kdo by si ho chtěl připomenout, najde návod v minulých lekcích. Ale ouha, vzorně a správně psíku nežádoucí chování zakážeme, pes poslechne, ale pustí se do něj za pár okamžiků znovu, dokonce stále častěji. Kde je chyba? Jako vždy v nás. Majitel chce často psa pochválit, že poslechl zákazový poval a vynahradit mu, že mu něco zakázal. Kousat nohavici mi sice nesmíš, ale místo toho si budeme hrát a tahat se o plyšáka. Příště, když se bude štěně nudit, vzpomene si, jak majitele vyprovokoval ke hře - minule si začal hrát, když ho kousalo do nohavice - zkusí to tedy znovu - a hurá, funguje to. Proto nesmíme štěně chválit a odměnit hrou ihned po zákazovém povelu. Musí nastat chvilku pauza, aspoń 5 - 10 vteřin, kdy si štěněte nevšímáme a ono se věnuje něčemu neškodnému. Teprve pak ho zavoláme a zadovádíme si.

Tuto sobotu jsme jako na každé lekci trošku cvičili a štěňata si hlavně hrála. Jelikož parta malých divošků byla v naprosté pohodě, nám se otevřel prostor pro diskuzi. Každý majitel pověděl co aktuálně řeší doma za problém se svým čtyřnohým parťákem. Návrhů k debatě bylo jako vždy hojně, ale nejvíce řešené téma byly LOUŽIČKY.
Jak a kdy by mělo být štěně schopné udržet svou potřebu do doby než se půjde ven? A jak ho to naučit?

Štěně prochází v prvním roce života dosti rychlým růstem a celkovým vývojem jak tělesným, tak i duševním. Proto je velmi důležité abychom my jako majitelé byli schopni v každém období jeho růstu být o krok na před a štěně vedli správným směrem, tedy teď konkrétně k vykonávání potřeby venku, ne doma.
Kdy začít učit?
- v podstatě téměř okamžitě. Když si přivezeme domů malé štěně, mělo by mít od správného chovatele už alespoň částečnou zkušenost s konáním potřeby venku. Doma se ,,nehoda" přeci jen stává poměrně často, ale štěně rychle pochopí že se chodí ven, ideálně na trávu.
Jak učit?
1. štěně vynášíme velmi často ven. Během prvních 14ti dní co nejčastěji jak nám to čas dovolí. Ideálně ihned jak se štěně probudí, poté znovu po krmení, dále při hře cca po 15ti minutách. V noci zpočátku každé 2-3hodiny. Musíme mít na paměti, že toto náročné období trvá jen krátce a interval se začne prodlužovat. Nedá se přesně určit kdy, neboť každý pes je jiný. Nehody jsou běžné ještě okolo 6tého měsíce.
2. Zpočátku vynášíme na vždy stejné a klidné místo. Pokud máme v místě bydliště mnoho pejskařů, je víc než pravděpodobné, že štěně venku potřebu vykonávat nebude chtít. Protože strach a celková obava z pachů cízích dospělých psů bude natolik silná, že štěně ze strachu počká na příchod domů. Protože ví, že tam je v bezpečí. Musíme mít na paměti, že dospělý pes i fena, si močí i trusem značí své území. Pro malé štěně bez zkušeností to je velmi zatěžující a stresující. Proto volíme co nejméně frekventované místo.
3. Po každém vykonání mile a dostatečně chválit.
4. Pokud chceme štěně naučit povel čůrat, je potřeba aby již beze strachu chodilo ven. Povel hlasitě vyslovíme při probíhající potřebě pouze JEDNOU, poté vždy pochválíme. Po čase si pes spojí potřebu se slovy a bude vědět co po něm chceme. Hodně pejskařů tento povel využívá při krátkém ranním venčení než odchází do práce, aby byl pes schopen rozeznat zda se jedná o procházku, či krátké venčení.
5. Za ,,nehody" doma, NIKDY NETRESTAT! Pouze přerušit činnost a odnést štěně ven. Bez komentářů a nadávání uklidit doma.- NIKDY NENAMÁČET ČUMÁK DO LOUŽIČEK!!!
6. Prodlužovat postupně časové intervaly venčení. Venku nechat vykonat potřebu a poté si hrát s hračkou. Po hře se znovu projít a STÁLE CHVÁLIT.
I přes veškerou naši snahu může štěněti trvat déle než si zafixuje chození ven.
Proto mějme na paměti: udržet nervy v hrsti, netrestat, na štěně nespěchat, pozitivně motivovat, rozpohybovat hrou apod.
Při přetrvávajících velmi častých nehodách navštívit veterináře, zda se nejedná o zdravotní problém a popřípadě si nechat poradit. Někdy vyprazdňování doma může být zapříčiněno i psychickým problémem, ne jen tím běžným prvopočátečním, spojeným se zcela běžným strachem z neznámého.

Tentokrát jsme se sešli v lese na Čechách, abychom využili dopoledního chládku. Kousek cesty šla většina majitelů se svými psy na vodítku a tak jsme se dostali na téma - tahání. O několik lekcí dříve je probráno téma flexi vodítek, tak doporučuji nahlédnout, nyní si budeme povídat o práci s pevným vodítkem a obojkem. Je zcela normální, že štěně na vodítku tahá, co má síly, aby se dostalo tam, kam zrovna chce. Často ani neví kam, jen si chce vybouřit nahromaděnou energii. Čím větší pes, tím více své majitele vláčí, ale i celkem malý psík dokáže být jako tahoun pěkně nepříjemný. Jak to odbourat? Předně na tuto hru majitel nesmí přistoupit. Základním stavem je pes na prověšeném vodítku, ale někteří majitelé vodítko ihned napnou, mají pocit, že psa nemají pod kontrolou. Pes má pak pocit tlaku na krku jako normální stav, není to pro něj žádná informace a majitelé nasazují stahovací nebo ostnaté obojky, aby psa donutili tahat méně. Neuvědomují si, že právě oni ho takovému chování naučili. Vodítko je citlivý komunikační prostředek. Musíme psa naučit, že když se opře do vodítka, tím směrem se nejde, ať se namáhá sebevíc. Směr pohybu, procházky, kontakty s jinými tvory - lidmi, psy, kočkami a pod, má vždy pod kontrolou vůdce smečky. Kam určí, tam se půjde. Čím častěji měníme při procházce směr, tím pozorněji nás musí pes sledovat a následovat. Zpočátku se štěnětem stále komunikujeme. Když napne vodítko, zastavíme se, zavoláme na něj a jdeme někam jinam, než nás tahalo. Za to, že se vydalo za námi, radostně chválíme. Za pár vteřin nás předběhne, napne vodítko - a znovu změníme směr. Dvě minuty takového cvičení 5x denně udělají z tahouna velmi brzy pozorného společníka. Pokud prostě musíme dojít odněkud někam a nemáme možnost měnit směr, snažíme se jít svižně a mít povolené vodítk0. Při tahání psa krátce zatáhneme zpět a ihned povolíme. Poslušné vyšlapování na volném vodítku hodně chválíme. Psa vždy vypouštíme z vodítka, když je zcela klidný a nenapíná ho.

Z malého štěňátka nám pomalu ale jistě roste velmi aktivní a vynalézavý pes. Jak ho tedy zabavit a cvičit tak, aby naše společné soužití bylo příjemné jak pro mne jako pána, tak i pro samotného psa?

-kolem 10.tého týdne už naše štěně slyší na své jméno a přibíhá k nám na zavolání. Zpočátku odměňujeme už za samotné přiběhnutí, jakmile štěně zvládá přibíhat na naše cílené zavolání, přidáme k doběhnutí i povel sedni. Ten provedeme tak, že nad hlavou blíže k čumáku štěněte držíme pamlsek, ihned jak si sedne, vyslovíme povel SEDNI a odměníme. Většina štěňat si ochotně přiběhne pro pamlsek a vzorně si před pána sedne. Je DŮLEŽITÉ na štěně nespěchat, a ačkoliv se může zdát, že je nad míru učenlivé, měli bychom mít na paměti, že nám nejde o to, aby pes zvládl v co nejkratším čase co nejvíce povelů, ale my chceme, aby každý povel byl, jak se říká, dotažen do konce. Tudíž další cviky začínáme trénovat v momentě, kdy ten předchozí cvik máme zvládnutý.
V tomto případě, když štěně sedí před námi, všechny packy má pevně na zemi a hledí k nám upřeně, čeká na pamlsek. V popise to zní zdlouhavě, ale ve skutečnosti jde jen o pár důležitých vteřin.
Po této základní fázi, postupně učíme povel lehni. kolem 13.tého týdne umí štěně základní povely- ke mě, sedni i lehni. Pokud cvičíme správně, můžeme přidávat další povely a už je jen na nás, které si vymyslíme.
Samotné cvičení nikdy netrvá déle, než úsekovitě v 10ti minutách.
Dále můžeme štěně zabavit hrou- přetahování o hračku, schovávání pamlsků apod.

Při cvičení musíme být vždy pozitivní, štěně motivovat, být veselý. Tvrdým drilem sice psa vycvičíme, ale později se nás bude bát a poslechne jen ze strachu, či dokonce vůbec.

MŮŽEME MÍT SEBEVÍCE UČENLIVÉHO A VNÍMAVÉHO PSA CO DYCHTÍ PO CVIČENÍ, RESPEKTIVĚ DYCHTÍ PO POZORNOSTI A PO PAMLSKU, ZA KTERÝ UDĚLÁ OCHOTNĚ VŠE, ALE MY MUSÍME MÍT NA PAMĚTI, ŽE NIKDY NEBUDEME SPĚCHAT A ŠTĚNĚTI DÁME ČAS.

Některá štěňata snášejí manipulaci s naprostým klidem a důvěrou, jiná se brání, vrčí a koušou, hned, jak se jim něco nezdá. Příčinou jejich chování není dominance, jak se dříve často psalo, ale strach. Proto se také upustilo od přísných trestů, které bázlivé chování jen prohlubují a naopak se štěně klidně a za pamlsky učí, že se mu nic nestane, když si nechá nasadit postroj nebo se dává do tašky. Za pamlsek si do ní vleze i dobrovolně. Někdy je ovšem nutné štěně pevně uchopit a udělat, co je třeba, i když je to nepříjemné - vyndat klíště, ošetřit ránu nebo dát kapky do očí. Pak je důležité nenechat psíka vysmeknout se, bojovat, protože tím se jeho obavy ještě zhorší. Majitel ovšem nesmí začít křičet nebo psa potrestat, protože by pak štěně bralo i ošetření jako trest. Vše musí proběhnout v klidu, s jistotou a v pohodě pod povelem "Zůstaň" a každá nepříjemnost je zakončena velikánskou pochvalou, hrou a pamlsky. Jen tak pes pochopí, že se nejednalo o nic špatného a příště se ochotněji podrobí drobným nepříjemnostem.

V sobotu jsme se vypravili s partou štěňat čelit nástrahám hlučného města. Jelikož všechna už za sebou mají pár lekcí ze školky, rušné prostředí zvládala výborně. Vysvětlili jsme si jak nenásilně přesvědčit svého psa aby nás dobrovolně následoval ačkoliv se nového prostředí bojí. Ukázali si, jak správně přecházet silnici tak, aby nás pes netahal či neodcházel bez nás. A jak vést a povelovat psa na vodítku. Procvičili jsme povel k noze a osvěžili paměť u povelů zůstaň a čekej, jelikož každý povel znamená něco jiného a majitelé je mnohdy zaměňují, či používají naráz a pak jsou nespokojeni když pes nereaguje dle jejich požadavků a představ.
ve zkratce: ZŮSTAŇ- používáme jako odkládací povel, kdy pes zůstane na daném místě, dokud si ho majitel nevyzvedne. Tzn.vždy se k psovi vrátíme. Ne že on si za námi doběhne! Dá se učit už od mala kdy štěně zvládá sedni, lehni a přivolání. Začínáme čelem ke štěněti, musíme mít jeho plnou soustředěnost a naše vzdálení je v první fázi jen couvnutí o krok dozadu a ihned zpět. Okamžitě psa odměníme pokud zůstává sedět. Interval vzdalování nijak neurychlujeme a s trpělivostí se spokojíme během 14ti dní jen s pár krůčky vzad. Tím snadněji štěně pochopí spojitost povelu s naším pohybem.

ČEKEJ!- je dá se říct mezi povel- říkáme tím, čekej, něco se bude dít. Tento povel není plně zádržový, ale spíše upozorňující, či pro aktivně pracující psy dále vybízející k pozornosti a těšení se co bude následovat. Běžně můžeme uplatnit například při vybíhání za aportem, nebo také při přecházení silnice ve městě. Tam použijeme povel čekej, případně následuje s odmlkou sedni a teprve potom vybídneme psa k chůzi. Do budoucna předejdeme případnému zatáhnutí nebo vběhnutí do vozovky.

Toto téma bylo v danou sobotu vybráno jako společné téma pro obě party štěňat.

Dříve byl proutek zcela běžný výchovný prostředek při výcviku psa. Zejména v myslivosti se bez něj psovod neobešel. Psi sice částešně poslouchali, ale často byli zákeřní a kousaví. \Není divu, když nevěděli, kdy a zač dostanou ránu. Dnes se od něj naštěstí ustoupilo a většina lidí ho už nepoužívá, ale ještě se traduje trestání složenými novinymi. V ordinaci jsme měli nedávno jeden případ staré paní, která svou mladou fenku neustále trestá proutkem, protože ji jinak nezvládne. Když fenka zlobí, okřikne ji a současně šlehne. Fenka tedy na napomenutí nemůže zareagovat, rána přijde nečekaně a vždy, když se paničce něco nelíbí. Přesto má fenka paničku ráda, proč to tedy tak vadí? Takového trestaného psa totiž nelze nijak ošetřit, není možné ho naočkovat, o stříhání drápků ani nemluvě. Když ho trápí panička, jak zlí na něj asi budou ostatní? Jistě mu bolest způsobují schválně! Musí se za každou cenu zachránit, i kdyby měla ty cizí lidi pokousat. Strachy se takový pes může i pomočit, jakákoliv manipulace je noční můra pro všechny zúčastněné i fenku samotnou. Když se pak dostane mezi lidi, nikdy nevíte, která situace u ní vyvolá prudké obranné reakce. Stačí nešikovný pohyb dítěte a neštěstí je hotové. Jak jsme si ukázali na lekci, není trestání jakýmkoliv předmětem vůbec nutné, stačí dobře zvládnutý zákazový povel a pes velmi brzy pochopí, co se smí a co ne, aniž by jeho důvěra v lidi utrpěla. To neznamená, že si psíka necháme přerůst přes hlavu - to určitě ne. Když se pes prosazuje i přes zákaz, přitlačíme ho za šíji k zemi a rázně napomeneme. Ale to je třeba až jako poslední možnost, většina psů reaguje na pouhé slovo a gesta. Vždy musíme být blízko zakazovaného předmětu a nikdy neřešíme, co se stalo v minulosti - zakazovat rozkousanou botu po návratu z práce je k ničemu. Zákaz ptatí teď a tady, není to trest.

Jako majitel nového štěněte jsem si domů přivezl malou chlupatou kuličku co vyžadovala notnou dávku pozornosti, péče a lásky. Avšak teď už je štěně větší a při kontaktu s jinými psy mě ignoruje. Co s tím??

V období růstu štěně prochází více fázemi vývoje a samozřejmě i změnami v chování. Velká spousta majitelů je nadšená, jak jejich čtyřnohý přítel už od malička je vzorný a i venku v cizím prostředí může už jako malé štěně chodit na volno a od svého pána se nevzdálí ani na krok. Ano, to je pravda a je to vcelku logické, ale pouze do té doby, než naše milé štěně začne získávat nové zkušenosti ve svém okolí. Doposud si zvyklo na byt či dům, harmonogram a celý chod domácnosti. Ale v cizím prostředí bylo do té doby velmi opatrné, mnohdy bázlivé a zcela oddané a závislé na svém pánovi. Proč najednou nastal zlom a štěně mě odmítá mnohdy poslouchat? Nemá mě snad rádo? Proč mě nevítá tak horlivě jako cizí lidi které potká? Proč se dožaduje spousty hraní s jinými pejsky a ke mě nechce přijít? V této fázi vývoje štěněte, ztrácí dost majitelů nervy, nebo jsou smutní, že selhali ve výchově.
Opak je pravdou. Toto chování je naprosto přirozené. A pokud se naše štěně směle pouští do veselých hrátek s ostatními pejsky, rádo se nechá pohladit či pochválit, ba dokonce odměnit od cizích lidí, tak naše postupná socializace a začínající úroveň výchovy psa, je naprosto v pořádku. Avšak majitel musí mít vždy na paměti, že pejska nechává hrát si na volno vždy v bezpečném místě kde není v dosahu silnice. Jelikož štěně ještě logicky ve svém věku nezvládá perfektní a bezchybné přivolání jako dospělý správně vychovaný pes. Majitel musí mít na paměti, že NIKDY štěně nesmí potrestat, pokud k němu nepřiběhne na zavolání ihned, jak on vyžaduje. I když se to nemusí zdát, štěně nám to nedělá naschvál, je pouze plné emocí a radosti a mnohdy není schopno náš požadavek urychleně zpracovat. Jak štěně odvolám z bujarého dovádění aniž bych vzteky praskl jako nafukovací balonek?

1. jdu na dostatečně blízkou vzdálenost ( nehulákám z druhého konce louky)
2. jsem vždy veselý
3. nezvyšuji hlas se stále se opakujícím až výhružným voláním
4. mám u sebe lákavou odměnu.-hračka nebo pamlsek. POZOR! Není to úplatek, je to pouze motivační pomůcka
5. vypustím z hlavy, že na štěně volám a ono přijde až po delší době a ještě ho mám chválit?? ANO, dokonce ho musím pochválit. Stále se opakující chyba mnohých majitelů je, že štěně odpoutá svou pozornost ze hry, zbystří že ho volám a vesele se tedy řítí ke mě, já místo jásání mu vyhubuji- Azore kde jsi byl tak dlouho? No pojď sem, honem...atd... a v tu chvíli štěně lapám do rukou a ono se otočí a opět odběhne pryč.
6. musím mít na paměti, že štěně je vynalézavé a naše pokusy o odchycení rychle prokoukne. Proto při každém úspěšném přivolání psa odměním, a hlasem jásám, nemusím jej nutně hladit. Takto to udělám několikrát během cvičení.
7. když všechny úkony provádím správně, jsem trpělivý,štěně za mnou vždy rádo přiběhne. A nechá se připnout na vodítko když je to třeba.
8. nepřipínám psa na vodítko pokaždé když jej zavolám. Stejně tak jako se jej nesnažím lapat do rukou jak je to napsané v bodě 5.
9. Nikdy psa necvičím když mám špatnou náladu. Veškeré pokusy o odvedení dobré práce selžou a je to jen ztráta času, nebo upevnění nežádoucího chování.
10. A hlavně, nejdřív s pejskem trénuji v klidném prostředí na louce nebo v lese sám, teprve potom mohu zařadit postupně se zvětšující kolektiv psů.

Na této lekci jsme otevřeli zajímavé téma - co dělat, když pes vrčí na dítě. Potrestat ho, okřiknout, oddělit? Nic takového. Pes má vrčení jako varovný komunikační prostředek, kterým říká : " Dost, tohle mi nedělej" Pokud mu vrčet zakážeme, co mu zbude? Bude varovat mírněji, třeba pohledem, zíváním a to možná dítě nerozpozná a pes je pak rovnou kousne. Proto se vždy snažíme zjistit příčinu a jak uvidíte na fotkách, někdy náš malý andílek pejska tajně trápí. Tady musíme rázně zasáhnou a dítěti v takovém chování zabránit. Dále jsou určité nebezpečné situace, kterým jako rodiče a zároveń majitelé psa musíme předcházet a já se je zde pokusím stručně vyjmenovat:
1. Pelíšek - pes spí déle, než dítě a může se cítit rušen při odpočinku, proto vrčí, aby dal najevo, že chce spát. Nikdy proto nedovolíme dítěti obtěžovat psa na jeho pelechu.
2.Jídlo - pokud pes dostane misku s potravou, je jeho přirozeností si ji bránit proti ostatním členům smečky, tedy i proti dítěti. Majitel, jako šéf smečky, má samozřejmě právo do misky sahat, ale u dítěte to pes tolerovat nemusí. Takže nikdy nedovolíme dítěti rušit psa u jídla a po krmení misku uklidíme, aby si majetnický pes nemohl bránit tu prázdnou.
3. Hračky - někteří psi jsou majetničtí nejen na jídlo, ale i na hračky. Pokud takového máte doma, žádné hračky mu v přítomnosti dítěte nenechávejte a předměty dítěte mu nikdy nedovolte brát. Pokud pes sebere dítěti hračku, vždy ji sebereme a odneseme my, nikdy dítě.
4. Naše osoba - pes si někdy přivlastní i paničku a dítě od ní odhání - to nikdy netolerujeme, vždy psa vykážeme na místo a věnujeme se dítěti. Takový pes pak nesmí na klín, na sedačku, nesmí být vedle majitelky, věnujeme se mu jen při výcviku a procházce, jinak je stále na místě, než se jeho chování upraví. Trvá to obvykle 2-3 týdny, pak už nemusí být režim tak přísný.
Většina psů naštěstí s dětmi vychází dobře a láskyplně, ale vždy je nutný dohled pozorného rodiče, aby jeden druhému neubližovali.
Psa a dítě vedeme k vzájemnému přátelství a respektu pomocí odměn a pamlsků, které psu dítě dává pod naší kontrolou za splnění povelů.

Při této sobotní lekci se nám sešlo jen pár pejsků včetně jednoho nováčka. A tak se nám naskytl dost velký prostor pro cvičení. Vysvětlili jsme si, že i malý pes by měl umět správně chodit na vodítku po boku svého pána. Jak by k tomu měl být správně ustrojen a veden. Pokud se páníček rozhodne pro vodítko flexi, což používá většina majitelů malých plemen, je potřeba, aby pejsek chodil na postroji. Naopak když používáme pevné vodítko, volíme obojek. Proč je důležité pracovat s pejskem na pevném vodítku a popřípadě mít flexi trvale zajištěné. Skoro každého ,,láká" používat flexi vodítko jako takovou pohodlnou pomůcku, kdy má pejsek dostatečný rozeběh a v případě potřeby jej k sobě stáhnu, nebo jednoduše zmáčknu brzdu. Ale zde nastává okamžik, kdy se majitel dopouští hrubé chyby. Za prvé se u pejska vyvine potřeba na vodítku neustále tahat, chodit a přebíhat z jedné strany na druhou a jelikož s páníčkem skoro vždy nemá natrénované přivolání, ten jednoduše pejska zabrzdí brzdou, což může vést i ke zdravotním potížím s páteří, či dokonce se pejsek na vodítku škrtí. Protože valná většina majitelů instinktivně zmáčkne brzdu ještě před oslovením psa, který to samozřejmě nečeká a nemůže se na situaci jakkoliv připravit a do toho přijde náhlé trhnutí. Používání flexi vodítka vůbec nevadí v případě, že máme pejska naučeného na naše přivolání. A po celou dobu nesmíme zapomínat vždy pejska řádně odměnit. Nejprve oslovím, přivolám, odměním, teprve potom brzdím. Pokud pes nechce přijít, mohu ho po oslovení k sobě stáhnout, ale tak aby o tom věděl, vždy se vyvaruji trhavého pohybu brzdou.
Celá lekce byla plná optimistických úsměvů od majitelů a spokojeně pracujících pejsků. Na fotkách je alespoň částečně zastiženo, že i malý pejsek umí být za vzorného parťáka co vesele ťapká po našem boku. Kromě cvičení bylo samozřejmě i spousta prostoru na hraní, jako ve správné školce.

Majitelé se často pokoušejí zvládnout nežádoucí chování psa napomínáním a škubáním za vodítko, bohužel jen s malým úspěchem. Jak tedy dokázat, aby náš pes procházel kolem plotů v klidu a štěkajících psů za nimi si nevšímal? Jde to a jako vždy na to musíme s pozitivní motivací. Náš pes by měl umět několik povelů, které je zvyklý dělat za odměnu. Jdeme právě tak daleko od plotu, aby náš pes o konkurentu již věděl, ale ještě na něj nereagoval. Máme ho na vodítku, aby nemohl vyrazit k plotu. Zastavíme se a chvilku cvičíme. Potom ve stejné vzdálenosti chodíme tam a zpět, cvičíme, odměňujeme. Když je pes klidný, pomalu se přibližujeme a opakujeme stejný postup. Chodíme vždy podél a šikmo, nezamíříme přímo k plotu. Po pár minutách cvičení ukončíme hrou a jde se domů. Odpoledne nebo druhý den si stejný postup zopakujeme a přibližování už půjde rychleji. Každý den se procvičíme o kousek blíž a za pár týdnů už můžeme chodit podle plotu, jen trváme na tom, aby byl pes soustředěný na nás. Pokud v nějaké fázi začne náš pes štěkat a vyvádět, prostě jsme na něj moc spěchali. Vyslovíme zákazový povel, odvedeme ho bez odměny a až se uklidní, začneme opět ve větší vzdálenosti. Když bude zvládat jednoho psa, půjdeme trénovat jinam, a to už půjde mnohem rychleji. Na konec si necháme uštěkanou zuřivou smečku a když se naučí v klidu zvládat i tu, máme vzorného psa.